Zajímavé články pro zahradkáře

Aktualizované 3.Srpna.2012

Novinky

Subtropické ovoce na zahradě

Sukulenty

Sukulenty

Název této skupiny rostlin se odvíjí od latinského „succus“, což znamená „šťáva“ a dává nám tušit, že bude mít něco společného s jejich hospodařením s vodou. Sukulentní rostliny mají tělo nebo jeho část uzpůsobenou k zadržování značného množství vody, kterou využívají pro dlouhodobé přežití období sucha. Říkáme jim také rostliny tučnolisté nebo tučnoosé podle toho, který orgán u nich zdužnatěl. Nejčastěji se setkáváme se zdužnatěním listů (tlusticovité, aloe, agáve, netřesky, rozchodníky atd.). Čeleď tlusticovitých (Crassulaceae) se počtem sukulentních druhů řadí na třetí místo hned po kaktusovitých (Cactaeae) a kosmatcovitých (Mesembryanthemaceae). Význačným znakem těchto tří čeledí je až neuvěřitelná druhová bohatost a absolutní projev sukulence. Tlusticovité jsou současně nejrozšířenějšími sukulenty, neboť se adaptovaly na všech kontinentech s výjimkou Antarktidy. Z celé čeledi tlusticovitých je nejpočetnější rod Crassula (tlustice), která čítá na 230 druhů o velké tvarové rozmanitosti. Nebudeme se zde zabývat jednoletými druhy, které v pěstitelství nemají žádný praktický význam, ale zaměříme se na skupinu druhů, které jsou pro nás atraktivní a tím nejčastěji pěstované. Mezi pěstitely je zřejmě nejrozšířenější Crassula ovata, která i v bytových podmínkách může dorůst do velkých rozměrů a Crassula portulacea, která dokáže vyrůst i do velikosti dvoumetrového stromku s pěkně silným kmenem. Obdobný růst mají i C. argentea, C. obliqua, nebo C. arborescens, tudíž jsou vhodné i jako dekorace větších prostor jako jsou například reprezentační haly, kde jako solitéry působí nesmírně dekorativně. Dalšími dekorativními a nejrozšířenějšími sukulenty pěstovanými u nás bývají zástupci rodu Agave. Krásně vzrostlé druhy můžeme vidět v letních měsících na zahradách, ale i v prosvětlených halách s dostatkem slunečního svitu. U některých pěstitelů však nejsou agáve příliš v oblibě, neboť na konci každého zdužnatělého listu je velký, pevný trn, který při neopatrné manipulaci může nepříjemně poranit. Na to však existuje malý trik – před manipulací s takto vyzbrojenou rostlinou nasadíme na každý trn korkovou zátku a pak můžeme rostlinu bez obav stěhovat. Dalším oblíbeným a navíc nesmírně užitečným sukulentem v našich domácnostech bývá Aloe. Nejčastěji pěstované druhy A. vera a A. arborescens ve svých tučných listech obsahují kromě vysoce ceněné látky aloínu i řadu biogenních stimulátorů, pročež se listy aloe používaly už od starověku léčebným účelům a léky s obsahem výtažků z aloe používáme s úspěchem dodnes. Po přiložení čerstvého, podélně rozříznutého listu se urychluje hojení otevřených ran, spálenin, ekzémů a dokonce se používalo jako podpůrný lék při tuberkulóze. Tinktura dodnes vyráběná z aloe v asijských zemích má dokonce údajně i cytostatické účinky…Aloe je jednou z nejodolnějších rostlin a zničit ji lze snad jen přelitím, kdy uhnije.


Další rostlinou se sukulentními vlastnostmi je i známá voskovka (Hoya carnosa). Jméno má podle jednak tuhých, sytě zelených listů a růžových, pronikavě vonících květů, které vypadají, jako by byly vyrobeny z vosku. Některým lidem jejich vůně může způsobit až bolesti hlavy. Dalšími „aromatickými“ sukulenty jsou zástupci rodu Stapelia. Uvozovky proto, protože stapélie využívají k opylení hmyzu, zejména much, tudíž vůně a vzhled květů tomu odpovídá. Krásu velkých, temně rudých květů Stapélie grandiflora vyvažuje zápach zkaženého masa, na který láká své opylovače. Hojně rozšířenými rostlinami mezi pěstiteli jsou i pryšce (Euphorbia). Společným znakem pryšců je skutečnost, že po poranění roní bílé mléko (odtud název „pryšec“), které kontaktem s kůží citlivějších lidí může způsobit poleptání. Proto se doporučuje při manipulaci s nimi doporučuje dbát zvýšené opatrnosti a chránit si před vniknutím zejména oči. Pokud se už mléko do oka dostane, je třeba neprodleně oko vypláchnout proudem vody a navštívit lékaře. Nejčastěji se v domácnostech můžeme setkat s druhy Euphorbia milii nebo E. trigona.


Co se týče složení substrátu pro pěstování sukulentů, můžeme opět odvodit z poměrů na jejich stanovištích v přírodě, kde převažují půdy písčité až kamenité s malým množstvím organické složky. Proto substrát pro drtivou většinu sukulentů musí být vzdušný, nepříliš humózní a dobře drenážovaný, aby nezadržoval větší množství vody, která pak může zapříčinit vznik houbových chorob. Takže svým sukulentním rostlinkám dopřejeme substrát smíchaný z dílu běžné zahradní zeminy, dílu hrubého písku a dílu drobného štěrku, drcených cihel nebo škváry. Lze použít i keramzit nebo perlit. Řada pěstitelů experimentuje se substrátem a snaží se ho všemožně „vymazlit“, ale výsledky pěstování v takovýchto substrátech nebývají pronikavě lepší. Se zálivkou to u sukulentů rozhodně nepřeháníme. Jak je výše uvedeno, mají schopnost zadržovat vodu a jsou zvyklé na déletrvající sucha. Neznamená to však, že je budeme zalévat dvakrát ročně. Optimální frekvenci zálivky volíme citem podle světelných a teplotních podmínek a platí zásada, že daleko lépe snášejí přísušek než přemokření. Substrát můžeme bez obav nechat i tři - čtyři dny suchý. Rostlina čerpá vláhu ze svých zásobních orgánů. Je vhodné rostlinu občas přihnojit některým z univerzálních tekutých hnojiv v ředění podle návodu.


K rozmnožování. Nejjednodušším a proto nejrozšířenějším způsobem množení je vegetativní rozmnožování. Tedy částmi rostlin jako například řízky, dělením, odnožemi a někdy stačí jeden jediný list (např. tlustice). Řízky obvykle snadno zakořeňují zasazením přímo do substrátu, avšak před ním je důležité nechat řeznou plochu důkladně zaschnout a případně vydesinfikovat.


Sukulenty nejsou ani tak často napadány škůdci, ale zato nejsou příliš odolné vůči patogenním baktériím a houbám, a hnilobné procesy se šíří v jejich dužnatých pletivech obzvláště rychle.



Autor: Admin

www.tropickerostliny.cz

Žádné komentáře
 
Aktualizované 3.Srpna.2012